Obsah

Historické zajímavosti obce Křepice

Křepice

Německy Krepitz, od osobního jména Chřep, leží na svahu v 251 m.n.m. , v pahorkatině. 

Názvy obce    

1415 Křepice

1480 Chřepice

1617 Chřepice

1850 Kržepitz

Počet domů a obyvatel

    1791: 123 domů - 631 obyvatel
1834: 147 domů - 697 obyvatel
1869: 194 domů - 818 obyvatel
1900: 211 domů - 1017 obyvatel
1930: 274 domů - 1186 obyvatel
1948:     - 1120 obyvatel
1961: 287 domů - 1232 obyvatel

Katastr obce a stav dobytka k roku 1900

Katastr obce obnášel 680 ha, z toho 558 ha polí, 6,57 ha luk, 8,98 ha zahrad, 13 ha vinic, 49 ha pastvin a 13 ha lesa.

Stav dobytka 65 koní, 298 kusů hovězího dobytka a 298 vepřového dobytka.

Židlochovické panství

Roku 1349 se psali bratři Kuneš a Vrš z Křepic a roku 1365 se zde připomínají vinohrady. Později držel ves Hynek z Letovic, jenž roku 1409 vložil Křepice s patronátem kostela Václavovi z Police. Před rokem 1498 Jiřík z Tvorkova prodal Křepice Vilémovi z Pernštejna, jenž připojil ves nejprve k Nosislavi a roku 1508 k panství Židlochovickému.

Jan z Pernštejna povolil obci v roce 1545 vybudování obecní radnice s šenkem vína a piva pod podmínkou, že v radnici bude sklep na vrchnostenské desátkové víno. Osvobodil též tři čtvrtě obecních vinohradů ve “Frombercích” od všech desátků a horenského práva a svolil, aby si obec mohla zřídit rybník zvaný později Strejček.

Od roku 1508 Křepice patřily k Židlochovickému panství (okresu), kterého byli majitelé Páni z Pernštejna. Přes mnoho dalších majitelů naposledy vládli Židlochovickému panství Habsburkové, a to do roku 1918. Křepice patřily v letech 1949 - 1960 k okresu Hustopečskému. V roce 1960 byl Židlochovický okres rozdělen na dvě části a tím zanikl. Část připadla okresu Brno-venkov a část okresu Břeclav.

Materiál na oděvy

Na našem území se zpracovával len i konopí, jak o tom svědčí doklady z 2. poloviny 18. století a 1. poloviny 19. století, např. v Křepicích doklad o tření konopí za 12 kr (krejcar), nebo z roku 1770 - 3 loktě lněného plátna a 8 konopného.

Ženy zpracovávaly konopí a len sami, na to upomíná povědomí o močidlech např. v Nosislavi. Ženy měly doma kolovrátky a různé druhy špulířů.

V 18. století už nebylo samozásobitelství dostačující a plátno se kupovalo, např. roku 1806 pololáník Šibíček z Křepic zůstal dlužen židovi do Kónic za plátno a kanafas. 

Z druhů bavlněného plátna, užívaného ponejvíce na šátky je nejjemnější a nejstarší mušelín, vyskytující se od roku 1799 do roku 1830.

Trhy a jarmarky v okolí Křepic

Naše území bylo bohaté na jarmarky, které byly dlouho v oblibě. Tříštily se do drobných míst. Tržní právo měly na panství městysy a městečka Židlochovice, Hustopeče, Pohořelice, Blučina, Medlov, Měnín, Nosislav, Velké Němčice a Vranovice. Mezi všemi však vynikla centra tři. Pro západ Pohořelice, pro sever Židlochovice, kam se chodilo i z jižnějších obcí se selaty a obilím. Na jihovýchodě význam Hustopečí s dobytčími trhy přesáhl význam místní, jelikož se zde sjížděli ševci z Vyškova, Třebíče a jihozápadního Slovenska, kožešníci a halenáři ze Slovenska a Kuželova a kloboučníci ze širokého okolí. Protože tam prodávali hlavně muži, nakupovali se tam také mužské součásti oděvu (boty, klobouky, později konfekce, haliny, kožichy atd.), zatímco v Pohořelicích nakupovaly hlavně ženy.

Zaniklé tradice v Křepicích 

Zaniklým tradicím jsme se věnovali pouze okrajově a víme pouze informace o tom, že tyto tradice v Křepicích byli, ale víme o nich hrozně málo, Informace, které u nich máme rozepsané jsou obecné tak jak to probíhalo v různých koutech republiky.

I těmto tradicím bychom se chtěli v následujících letech věnovat více a třeba je i obnovit, ale máme málo informaci a pamětí o tom jak tyto akce probíhaly.

Pokud máte doplňující informace, byť sebemenší detaily může nám to hrozně pomoct.
Neváhejte nás kontaktovat na email nebo telefonicky.

Kontakt 

Průvod Božího těla

Slavnost Těla a krve Páně, lidově Boží tělo je svátek římskokatolické církve, kterým se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista jako Boha i jako člověka v eucharistii.

Slavnost Těla a krve Páně patří mezi pohyblivé svátky, což znamená, že v různé roky připadá na různé datum. Slaví se vždy ve čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice. 

V Křepicích se dříve chodil průvod po dědině, dnes je tomu jinak. Chodí se pouze z kostela směrem na hřbitov za zákristii k oltáři. 

Malé hody (Bartolomějské)

Císařské/Velké hody (první víkend v říjnu)

Zástěrková (Kateřinská) zábava

Zarážení hory

Historie kroje v Křepicích a okolí v 19. století

Za vyhraněné centrum je třeba pokládat vesnice Nosislav, Velké Němčice, Křepice a Nikolčice. Tyto obce zůstaly odlišné ještě koncem 19. století a prakticky do první poloviny 20. století, protože si zachovaly převážně zemědělský ráz. V mužském kroji se tyto obce blíží Brněnsku, ale nezůstaly ani bez vlivu zdobnějšího Kloboucka. 

Mužsky kroj

Zástěra

Mužské zástěry se v pozůstalostech neuvádějí a nevíme o nich, kdy se vůbec začali používat. Pracovní se šily asi z 1 metru plátna, buď tenčího na modro obarveného, nebo hrubého konopného nebíleného, nahrazovaného travní plachtou, když se konopí přestalo pěstovat. Jejich střih byl velmi prostý: horní okraje se přehnuly a přešily a čtyři horní cípy se opatřily tkanicemi na zavázání. Mužské obřadní zástěry z bílého plátna udržují v podstatě starší tvar zástěr ženských. Co se týče obřadního ručníku, jde v podstatě o šerpu z rovného kusu plátna poloviční šířky, dále nešitého. V pozůstalostech je nejčastěji pojmenovaný “Handtuch”. Obřadní mužské zástěry se šily s křídlama, ale i do límce. 

Kalhoty

Plátěné

Plátěné kalhoty se v pozůstalostech uvádějí jako katě, gatie, do němčiny se název nepřekládá (leinwandene Gattě, Nosislav 1831) nebo se český výraz jako vysvětlujicí přiřazuje k německému (eine alte Gatiehosen, Přibice 1788) nebo se překládá jako leinwanderne Hosen. Tyto názvy naznačují, že jde o dlouhé kalhoty, odlišné nejen materiálem, ale i střihem od krátkých spodků (Beinkleider). V odlehlejších obcích se nosily až do konce 19. století.

Kožené

Koženky byli v širokém okolí stejné. Jejich střih se měnil pomalu. Kožené kalhoty v mužském oblečení převládají až do poloviny 19. století. Byly světlé až bílé zvláště ve starší době, a to u bohatých, chudší mívali žluté. Až barva zašla, obarvily se na černo. Šily se z ovčí nebo jelenicové kůže. Říká se jim spodky (Beinkleider) a podle tohoto názvu je jisté, že byly krátké 

“Gatě žlutý, kůženice, jak měl dědeček složený v truhli,
tak bele, jak děž se hóse velihne, tak bele žluťóčky.”
(Nikolčice)

Vedle koženic najdeme tu a tam dlouhé soukenné nebo manchestrové kalhoty, černé nebo tmavomodré, a jejich zvláštní typ Reithosen, dlouhé s knoflíky na bočních švech (Velké Němčice, roku 1838).

Košile

Košile byly, po celou polovinu 19. století, a to zvláště u starých mužů častěji uváděny z hrubého konopného plátna než z jemnějšího a odpovídající střihem košilím z Brněnska z té doby. K letů kolem 1850 měly ještě stále hodně široké rukávy, všité do manžety.

Vesta

Vesta se nazývá v pozůstalostech nejčastěji lajbl bez rukávů nebo kordulka. Jak vyplývá z kontextu, často se užívá názvu lajbl jak pro vestu, tak pro kabátek s rukávy. 

Nejčastěji po celé období, ve všech obcích, byla modrá, méně černá se častěji vyskytuje zelené, bleděmodrá, hnědá a červená. 

Podle informací se kolem roku 1860 - 1870 se nosila vesta červená v Nosislavi, Velkých Němčicích, Křepicích a Nikolčicích. 

Vesta vychází z brněnského střihu tj. má vpředu dole sestřižené přednice, vzadu prostřižené šosy a u krku stojatý límeček. Je však kratší a zdobnější. Kromě rostlinného motivu vpředu dole a na šosech jsou po celé délce přednice žlutě vyšity vodorovné linky, zdůrazňující knoflíkové dírky. 

Kabát

Mužské kabáty mají v pozůstalostech mnoho názvů.

Rock ( Röckl ) byl dlouhý a nejčastěji v odstínech hnědé barvy ( hnědý, hřebíčkově hnědý, višnově hnědý, červenavý a červený). V letech 1791 - 1833 řídčeji modrý nebo černý.

Lajbl s rukávama byl jen modrý. Měl střih obdobný vestě, což nám prozrazuje název a zaměnování obou součástí. Lajbl má stojatý límeček , jednořadé zapínání a u dírek zdůraznění linkou v tmavé barvě materiálu kabátu.

Kazajka, kamizola a Jagdröckl podle názvu souvisí s mysliveckou uniformou, v něž kamizola byl krátký kabátek, sahající do pasu. Bývá světle m

odrý nebo jen modrý bez udání odstínu. 

V Křepicích se roku 1829 udává selský plášť, černý nebo modrý.

Obuv

Ke koženicím se nosily modré vlněné i bavlněné punčochy a nízké střevíce s přezkami, juchtové nebo telecí, od 18. století až do poloviny 19. století, vedle všedních vysokých botů, které v přepychovější formě začínají v 1. polovině 19. století střevíce vytlačovat.

Ženský kroj

Šátky

Šátky na hlavu. Nemáme jiný starší doklad než velký čtvercový bílý plátěný šátek. Materiál bývá přesněji určen až kolem roku 1830. Tehdy se nosily šátky mušelínové, karmtuchové, perkálové, ale i prosté plátěné či konopné. Bývaly vyšívané, nejstarší zpráva o tom je z roku 1799 z Velkých Němčic. Na celém území je rozšířen název plína, plína na kuklení / zakuklení. V Křepicích se uvádí v letech 1815 - 1840 i název šata.

Vedle plíny se od roku 1830 vyskytuje velký čtvercový bavlněný šátek potištěný vzorem po okraji. V Přibicích se mu říkalo saský. Šátky typu saský se nosily asi do 70. let 19. století.

Pod plínou se nosily malé šátky na hlavu. Na počátku 20. století se už nosí všeobecně, místo všech ostatních druhů pokrývek hlavy. Jejich název kukla nám ještě připomene plínu, jako název menšího čtvercového vlnáčku.

K těmto typům přibývají v 30. letech 19. století půlky, vzniklé přepůlením čtvercového kartounového šátku. První doklad je z roku 1839 z Křepic, a to od staré ženy, proto je možné, že se nosily už před rokem 1830. Protože se zachovalo málo krojových součástek z našeho území, nemůžeme říci nic o dalším střihovém vývoji půlek.

Čepce

Čepce levné, plátěné nebo kartounové, užívané pravděpodobně vedle půlek pod plíny nebo turecké šátky nebo pod jiný čepec, jednak z hygienických důvodů, a jako trvalá ani doma neodkládaná pokrývka hlavy vdané ženy.

Sváteční půlkové čepce, které v létě a u bohatých alterovaly s plínami, byly nápadně širokými světlemodrými stuhami a měly vzadu stuhami nepokrytou brokátovou část barevně květovanou. Takové se nosily na severu. V jižních vesnicích byly téhož typu, ale stuhy mohly být jiné barvy.  

Zástěry

Na Židlochovicku se v dosti značném počtu vyskytují kartounové po celou polovinu 19. století, nejčastěji ve Velkých Němčicích, kanafasové hlavně na počátku století. Na Brněnsku jsou v této době bílé zástěry uváděny celkem zřídka, zde jsou naopak dosti časté, specifikované jako plátěné nebo jemnější kamrtuchové, ale také jako konopné (1829). V letech 1810 - 1820 jako následek hospodářské konjunktury se nosily ojediněle ve Velkých Němčicích z hedvábného taftu, a to černé nebo modré.

Černá zástěra, která se tak často zmiňuje na Brněnsku, je uvedena jen jednou a to v Křepicích roku 1837.

Zásoba zástěr je dosti pestrá, např. čtvrtlánice Jana Růžičková z Velkých Němčic měla v roce 1818 ve své pozůstalosti 1 modrou taftovou a jednu černou taftovou zástěru, 2 bílé kartounové, 1 modrou, 1 bílou plátěnou a 1 bílou s červenými kvítky. Apolonie Mrkvicová z téže obce, která zemřela v roce 1816, měla rovněž po 1 modré a černé zástěře hedvábné, ale i jednu modrou kanafasovou červeně proužkovanou. 

Modré zástěry se šily zcela jednoduše s křídlama, z ostatního levného materiálu do límce. Z drahého materiálu byly sešity ze dvou půlí, pracovány do límce, ale rovné, teprve v posledním období nošení se šily do klínu.

V terminologii se velmi přesně od sebe odlišuje sváteční fěrtoch ( fyrtuch, fertoch ) a všední zástěra ( vortuch nebo fürtuch ).

Sukně

Od pasu dolů se oblékaly jen sukně a zástěry, a nikoli několik druhů oblečení jako na vrchní části těla ( rukávce, kordulky, kabátky, kožíšky, přehozy ), proto tu alternuje v zimě, v létě, ve všední den a v neděli jen druh materiálu, ne střihové typy.

Lehké sukně

Sukně měly všechny tentýž střih, který byl ještě koncem 19. století jednoduchý. Šily se z pěti půlí, nabíraly se kromě předního dílu do límce, nalevo byl rozparek, napravo kapsa, dole na rubu podlem široký na píď, přehnutý z téže látky nebo našitý z barevně odlišného materiálu. 

V posledním desetiletí 18. století se vyskytuje na lehčí sukně převážně už materiál bavlněný, kanafas, kartoun, a blíže neurčená látka s proužkováním. Kanafas a kartoun převládá až do poloviny 19. století. Kanafas bývá nejčastěji červeně a modře pruhovaný, po roce 1830 častěji i černě. Kartoun je sice už od počátku použití dosti pestrý, přece se však po roce 1800 uvádí hlavně barva hnědá, modrá a žlutá a po roce 1810 přistupuje černá, např. černý kartoun s červenými kolečky, nejčastěji jsou však drobná kvítka v jedné barvě na bílé půdě, např. červená, modrá zelená. Po roce 1820 se vyskytují všechny barvy. Objevuje se často vzor seřazený do proužků, např. zelený a červený.  

Kromě modrotiskových se dosti zřídka šijí na počátku 19. století sukně z piku, piketu, teprve koncem 20. let se objevuje bílý valis, který už jako materiál nevymizí. Po roku 1820 se vyskytuje i sukně bavlněná. Jestliže se zmíníme ještě o hrubším cvilichu či jemnějším kamrtuchu, které se vyskytují po roce 1830, vyčerpali jsme všechny materiálové možnosti lehčích sukní.

Teplé sukně

Z teplých sukní máme starou zprávu o drahém a jemném kronraši ( Nosislav, 1772 ), v posledním desetiletí 18. století se objeví ještě zelený raš ( Křepice ), ale pole začíná ovládat už od konce 18. století cajk a bandlcajk či pantlcaj, nejběžnější materiál až do poloviny následujícího století. Cajk bývá hnědý, černý, červený, modrý a zelený. Po roce 1820 přibyl ještě zvláštní druh - černý námořnický cajk. Před koncem 18. století nás překvapí v Křepicích sukně šarková. Tímto názvem bývají na Českomoravské vysočině označovány vlněné sukně tkané venkovskými tkalci, nikoli tedy tovární nebo manufakturní výrobky.

Z reprezentativnější hedvábného materiálu e jediný doklad z konce 18. století z Přibic o sukni kreditorové.

Spodní košile

Spodní košile měla rukávy, jak to dosvědčují i německé překlady, které se snaží rozlišit košile od rukávce. Existuje doklad z roku 1831 z Křepic, kdy po 25leté chalupnici zbyly 2 robáče (robáč - košile s ramínky ), které se nosily na Kloboucku se kterým Křepice takřka hraničí.

Spodní košile se šila z dvojího plátna. Stánek z jemnějšího, podolek z hrubšího, a byla dlouhá do poloviny lýtek, takže při prudším pohybu ji bylo vidět. U krku se stahovala sňůrkou v průvleku. Na ramenou byla zesílena latami. Krátké rukávy se na okraji buď roztřepily nebo zdobily výšivkou či úzkou krajkou.

Rukávce

Rukávce bývaly z tenkého plátna ( Křepice 1803 ), měly v podstatě střih košil, jen rukávy měly baňatější s taclemi a u krku byl původně malý krejzlíček. Kromě severních obcí se nosily naposledy v letech 1880 - 1890.

Kordulka

Název kordulka běžný v okolních územích, se vyskytuje i zde ve všech pozůstalostech psaných česky. V 18. století se ji v Nosislavi říká živůtek.

Kordulky se šily buď z hadvábných látek nebo ze sukna, které se střídalo s cajkem a manchesterem. Všední kordulky byly z grádlu, piku, kanafasu a kartounu.

Kordulka vycházela pravděpodobně z rokokového typu, u výstřihu se lemoval stuhou (jako na Brněnsku) a dracouny (varianta obdobná Kloboucku).

Kordulka červená se nosila v roce 1797 v Nosislavi, vpředu se zapínala na 6 knoflíčků.   

Sváteční ženská kordulka z černého sukna z okolí Židlochovic 

Kožíšek 

Sváteční kožíšek byl soukenný, modrý nebo černý, podšitý ovčí kožešinu, zřídka hnědý. Někdy lemoval liščinou. Zvlášť přepychový byl z modrého, asi vlněného damašku se zlatými portami.

Účes

Na Boží tělo, svatby, pohřby, hody i stárky, měla svobodná děvčata zapletené vlasy pletařkami. Drdola se ozdobně upravila ze 2 širokých na plocho ve dvanáctero spletených copů, pečlivě potíraných cukrovou vodou. Vpředu se původní zapletení do zoubků nahradilo kudrnami.

Nevěsty si na tento účes posadily vysoký věnec s umělými květy, od něhož visely konce až po pás. V takovém účesu se nemohlo spát a dřímalo se v sedě u stolu.

20. století - Období po zániku kroje 

Po roce 1848, který znamenal zrušení feudalismu, došlo k prudkému pronikání civilizačních vlivů do struktur tradiční lidové kultury, které se nevyhnulo ani jižní Moravě a zdejším krojům. Zatímco některé lidové oděvy v důsledku prudkých změn zanikly (např. na Židlochovicku), jiné “přežily” (Moravské Slovácko), ale jejich nošení vytěsněno do obřadní sféry s krátkodobým použitím a jejich klasická podoba z let 1830 - 1850 byla v důsledku společenských změn, vytrácení tradice a vývoje směrem k nepraktičnosti změněna téměř k nepoznání (viz. hanácké Slovácko). 

Kroj na Židlochovicku patřil ke krojům brněnského typu a nejbližší analogie bylo možno hledat u obcí, které byly v pobělohorské době “přifařeny” přímo k městu Židlochovice, tedy v případě Velkých Němčic, Blučiny, Křepic, Nosislavi, Pohořelic, Ivaně, Přibic, Vranovic, Nikolčic, Měnína a Přísnotic.

Období zániku kroje lze stanovit na léta 1850 - 1880. Nepříznivá situace panovala na celém Židlochovicku, o němž bylo v roce 1928 konstatováno: “Židlochovicko, pokud se krojů týče - je nejchudší. Kroje byly nahrazeny před 50 - 60 lety dříve šatem městským, poloměstským, i památek po kroji zachovalo se velmi málo, takže dnes je težko dopátrati se, jak se lid před časem strojil.”

Ke slavnostním příležitostem (především pak k hodům) pak v obcích Židlochovicka často posloužily různé obměny kyjovských krojů pořizované v půjčovnách a u této “tradice” se zůstalo doposud. 

30. léta 20. století

40. léta 20. století

60. léta 20. století

Mezi lety 1964 a 1969 můžeme podle fotografií vidět, kdy došlo k obměně ze šatu společenského na kyjovský kroj z půjčoven.
U mužů zůstává oblečení nadále stejné. 

70. léta 20. století

80. léta 20. století

V 80. letech již můžeme vidět, že i muži oblékali kyjovský kroj místo společenského oblečení.

Vysvětlení pojmů

Šenk - nálevna, hostinec, krčma, …

Desátkové víno - Desátkové víno se dávalo z úrody a jako robotní povinnost se odváděla do vrchnostenských sklepů.

Desátek - Desátek je původně zhruba desetiprocentní daň placená náboženské či světské instituci.

Horenské právo - Horenské právo je souhrnný název souboru právních a obyčejových norem používaných od středověku ve vinohradnictví a vinařství v českých zemích.

Tření konopí - Třením začíná proces oddělování dlouhých lýkových vláken od nevláknitých částí kůry a je dokončen během předpřádání a dopřádání.

Krejcar - V českých zemích byl krejcar zaveden roku 1561 za vlády Ferdinanda I. Jako drobná mince platil v habsburské monarchii až do zavedení korunové měny v roce 1892.

Loket - Český, pražský či staroměstský loket byl pro celé Království české ustanoven v roce 1268 v době Přemysla Otakara II. 1 český loket = 59,3 cm.

Konopná močidla - Vytrhané konopí se vázalo do snopečků, nechávalo se proschnout, a pak se močilo v takzvaných močidlech tak dlouho, až bylo možné snadno oddělovat vlákna ze stonku. 

Špulíř - obdoba kolovrátku, příze se navinovala na cívky - špulky.

Kolovrátek - Kolovrat je zařízení ke spřádání rostlinných i živočišných textilních vláken.

Kanafas - Pojmenování kanafas se odvozuje od latinského „canabis“ – konopí – neboť to byl velmi dobrý pevný textilní materiál.

Láník, pololáník čtvrtláník atd. - Člověk držící jeden lán byl řádný gruntovník, sedlák, láník, či osedlý. Existovaly ovšem i menší grunty. Podle jejich rozlohy pak mluvíme o polosedláku, pololáníku, čtvrtsedláku, čtvrtláníku, půlníku, čtvrtníku, nebo o násobku osedlých. Pojmy láník, pololáník a čtvrtláník se více používaly na Moravě.

Chalupník - Chalupník: Držel chalupu a rozlohu pole nepřesahující čtvrt lánu.

Domkář - Měl domek bez jakéholi půdy.

Lán - Vzhledem k tomu, že velikost jednotlivých lánů byla do značné míry typizovaná, začal se tento pojem používat k označení příslušné plošné rozlohy asi 18 ha.

Mušelín - Mušelín je nejběžnější jako nebělená, nebo bílá látka, vyráběná z mykané bavlněné příze. Často se používá při výrobě vzorů pro oděvy, nebo záclony a opony, ovšem dá se použít i v čalounictví. Mušelín je prodyšný a je dobrou volbou pro oděvy v horkém, suchém klimatu.

Konfekce - Cizím slovem konfekce označujeme zpravidla hromadnou průmyslovou výrobu oděvů či oděvních doplňků ve velkém měřítku, nejčastěji v normalizovaných resp. standardizovaných velikostech.

Konopné plátno - Pěstování konopí se dělilo na hlavaté samčí a poskonné samičí. Samčí bylo robustnější a i vlákna z něho byla hrubší. Samičí bylo jemnější a jeho zpracování sloužilo většinou ke tkaní konopného plátna. Samčí konopí se sklízelo dříve tak, že se vytrhávalo z porostu konopí a samičí se nechávalo na záhonu dozrát do sklizňové zralosti.

Sukno - Tkanina se vyrábí v plátnové nebo keprové vazbě, ke tkaní se používá barevná mykaná nebo česaná příze, z jemnější, silně zkadeřené vlny.

Zplstnatění tkaniny se dosahuje díky jejímu valchování, počesávání, postřihování, dekatování a kalandrování. Některé stupně úpravy se několikrát opakují, takže než je textilie hotová, prochází až 30 procesy.

V hotovém zboží zakrývá zplstnatěný povrch strukturu vazby tkaniny. Vzhled některých druhů sukna je podobný netkané plsti, se kterou se dá snadno zaměnit.

Kamrtuch - Bílá bavlnářská nebo lnářská tkanina v plátnové vazbě užívaná na košile, rukávce, zástěry a šátky na krk.

Perkál - Bílá bavlnářská tkanina v plátnové vazbě. Tkanina s vysokou dostavou má měkký omak. Určena na košile, rukávce, zástěry, šátky na krk. Tkanina podobná kamrtuchu.

Kartoun - Tkanina z bavlněné příze potištěná metodou přímého tisku. Název vychází z angl. cotton (bavlna). Kusové zboží se užívalo jako šátky na hlavu, metráž na sukně a zástěry, v slohové módě i na celé šaty.

Brokát - Brokát je původně těžší hedvábná tkanina se žakárovým vzorováním z nití obsahujících kovová vlákna.[1] Pro brokát vytkávaný stříbrnou nití se používá označení stříbrohlav.

Hospodářská konjuktura - hospodářský cyklus obvykle začíná velkým hospodářským růstem a rozvojem, nazýváme jej expanze (konjunktura).

Taft - Taft je hustá tkanina s jemným žebrováním z přírodního hedvábí nebo umělovlákenných filamentů.[1]

Název taft je odvozený z perštiny, (pravděpodobně: taftah = hedvábná nebo lněná tkanina). Přes Persii se taft dostal před mnoha staletími do Evropy, jeho původ není známý.

Pik / Piket - piket -u m. text. bavlněná tkanina s plastickým vzorem.

Valis - Jemná bavlnářská tkanina s proužky a kvítky určená na letní sukně. Vzory vznikají potiskem.

Řaš - mohl být v podobě polovlněné tkaniny. Charakteristika tkaniny viz heslo Haras v oddíle vlněné valchované tkaniny
link na karty z databáze, které se vztahují k tomuto typu /mozaika/.

Cajk - cajk byl na počátku 19. století nevalchovaná tenká vlněná látka určená na ženské vrchní oblečení. Ke konci 19. století už se označení vztahovalo na levnější bavlněnou tkaninu určenou na všední oblečení. Obecně se termín chápe jako označení pro polovlněné i lněné tkaniny napodobující levné vlněné textilie.

Dracouny - je příze ovinutá tenkým kovovým nebo fóliovým páskem.

Porta - Vyšívaná stuha na dozdobení oděvů.

Zdroje

- LUDVÍKOVÁ, Miroslava. K otázce jižních hranic brněnského kroje (kroj na Židlochovicku). Brno: Moravské museum, 1966.
- Vlastivěda moravská židlochovický okres
- Časopis moravského muzea 
- Etnologický ústav moravského zemského muzea v Brně
- Muzeum a galerie Hustopeče
- Wikipedie
- www.zidlochovicko.cz
- Pozůstalosti a paměti
- Národní památkový ústav státní zámek Kunštát
- Moravský zemský archiv